o mně
a mojí cestě k hlubinné imaginaci
Jmenuji se Karolína Šrámková
a jsem kromě průvodkyně hlubinnou imaginací také malířka na volné noze. Zatímco jsem studovala výtvarnou pedagogiku a malbu, upínala jsem soustavně svou pozornost k psychologii a pochopení mechanismů a dynamiky osobních příběhů lidí v mém okolí.
Bylo totiž zřejmé že takových, kteří rozumí tomu, co se jim v životě odehrává a jsou s tím souladu, jsem znala jen velmi málo.
Zajímalo mě čím to je a kde je chyba.
Kladla jsem si otázky vztahující se k hledáním hlubokého, autentického a pravdivého Já. Co je třeba k tomu, aby člověk cítil a věděl, co opravdu chce a dokázal za tím jít?
Zajímala mě verze člověka, který se dokáže cítit spokojeně, v klidu, rovnováze a zažívat stav, kdy plně realizuje své touhy a potřeby.
Toužila jsem žít to, co mám z hloubi duše ráda, i za cenu, že nebudu splňovat představy druhých, nebo naplňovat rámec obecných společenských pravidel a předpokladů.
Všichni si tak trochu zvykli, že cítit se nedobře k životu patří a je na místě se s tím smířit.... Nebo ne? Tak to ne...
Už od rané dospělosti jsem byla člověk změny.
Nesmířila jsem se s tím, že je něco “docela dobré”. Buď ať to stojí za to, nebo to není pro mě. Objevovala jsem možnosti a varianty toho, jak a kde se cítím být sama sebou.
Mým přáním bylo dostat se do stavu svobodného bytí, takového, které není omezené strachy, nemocí, nedůvěrou a pocity odmítnutí či ohrožení.
Zažívala jsem opakované pocity nejistoty a strachu
Touhu a odhodlání jsem sice měla, ale zažívala jsem opakované pocity nejistoty, strach a propady do hlubokých smutků a pocitů oddělenosti, kterým jsem nerozuměla. Nechápala jsem, co je zdrojem těch stavů a připadala jsem si kvůli nim křehká a neschopná se o sebe dlouhobě a konzistentně opřít. Právě nepochopení ve spojení s touhou to změnit daly vzniknout odhodlání, které mě vedlo po různých typech sebepráce a terapie.
Začala jsem u klasických psychoterapeutických sezení, na která jsem docházela mnoho let a vystřídala více terapeutů s různými přístupy. Díky nim jsem začala rozeznávat mnoho nezdravých mechanismů a programů převzatých z prostředí, kde nebylo zvykem zabývat se svými potřebami a zdravým psychickým nastavením.
Přes arteterapii, regresi, systemické konstelace, meditaci, jógu a energetickou práci jsem se dostala až k hlubinné imaginace a u ní zůstávám.
Hlubinná imaginace pro mě totiž konečně představuje nástroj ke skutečnému a pravdivému sebepoznání.
Dokud jsem chodila na klasickou psychoterapii, odehrávající se skrze rozhovor, byl tam stále terapeut, který ovlivňoval dinamiku a směr “řešení” daných otázek. Často jsem se přistihla, že nedokážu autenticky a pravdivě přenést problematické téma do hovoru s někým druhým. Ať už proto, že jde o formulaci přes slova (mluvení je situační záležitost odrážící přítomný moment a také dynamiku s člověkem sedícím na druhé straně), nebo také proto, že ve chvíli rozhovoru mluvím pouze z roviny svého myšlení o daném problému. Občas se objevily emoce, ale další složky mě byly přítomné jen velmi málo. První zkušenosti s hlubinnou imaginací v rámci víkendových workshopů pro mě byly jako protržení hráze s vodou nabírající na síle, zatímco odjakživa čekala, až se k ní konečně dostanu.